BACK IN THE SADDLE

Od té doby co jsem si při opravě střechy zlomil nohu, beru peníze za to, že jsem doma. Nějakou dobu to byla paráda, dívat se jak mi chodí plat a přitom sledovat seriály, které jsem předtím nestíhal. Pak to ale se mnou začalo šít a cítil jsem, že musím někam vypadnout.
Autem jsem nikam nemohl, protože jsem neohnul nohu a dojít někam o berlích mi trvalo věčnost. Minulý týden jsem musel do města, protože se mi nepodařilo sehnat nikoho, kdo by mi sem hodil něco na jídlo. Neuvěřitelné. Zbývá ještě celý týden než mi sundají sádru a nikdo mi není ochotný pomoct.
Wes byl zrovna někde na dovolené, takže tomu to nezazlívám. Ale ten pamprd Ron mi vůbec nebral telefon. Nejspíš je furt naštvaný, že jsem se vykašlal na tu práci, co mi ji sehnal. Popravdě řečeno se mu moc nedivím. Dalo mu hrozně moc práce to pro mě zařídit a asi jsem mohl projevit trochu víc vděku. No co už. Kamarády podle mě člověk musí brát takové jací jsou, ve zlém i v dobrém. K Ronovi se tahle zpráva asi asi nedonesla.
Vydržel jsem co to šlo, ale když mi pak došlo jídlo i pivo, vyrazil jsem jako průzkumník ven do divočiny. Ze skříně s oblečením jsem vyhrabal starý baťoh ze střední školy, drapl jsem berle, vybelhal se ven hlavními dveřmi, sešel z verandy a vyrazil po ulici do obchodu.
Po prvních pár set metrech jsem měl sto chutí to otočit, ale představa prázdné ledničky mi nedovolila se vrátit. Když jsem dorazil do obchodu, koupil jsem pakl piv a narval jej do baťohu. Pak jsem do bočních kapes nacpal co nejvíc burritos a vyrazil zpátky domů.
Domů to šlo ještě hůř. V polovině cesty jsem se musel na chvilku zastavit a nabrat sílu. Jenom tak vysedávat doma a čekat, až se vám uzdraví zlomená noha, to docela vyšťaví. Navíc, berle a plný baťoh, to není úplně nejlepší kombinace. Když jsem byl už jenom pár set metrů od domu, praskl mi na baťohu zip.
Celý pakl piv spadl na zem a plechovky se rozkutálely všude po okolí. V jedné se udělala díra a začalo z ní stříkat pivo. Byl to šílený záhul muset se předehnout a všechny je posbírat. Ještě větší hrůza byla jednou rukou držet baťoh zavřený a přitom se belhat domů.
Nějak se mi podařilo dojít zpátky. Když jsem sahal do kapsy pro klíče, baťoh mi vyklouzl a plechovky znovu vypadly, spolu s trochou burritos. Co šlo, to jsem zanesl dovnitř, a pak jsem spěchal zase zpátky ven pro zbytek piv, než si je někdo přivlastní.
Myslel jsem, že to stíhám v pohodě, ale než jsem vyšel ven, přesně jak jsem se obával, pár děcek z okolí už sbíralo moje piva a strkalo si je do kalhot. Když jsem na ně zakřičel, utekli, ale mezitím jsem už o nějaké tři kousky přišel. Dohromady to teď dělalo čtyři piva, za které jsem zaplatil, ale vypít jsem je nemohl.
Je pochopitelné, že první co jsem udělal bylo, že jsem se vyvalil na gauč a otevřel jedno z těch pivisek, co mi zůstaly. No a hádejte co se stalo. To pivo mně bouchlo. Nejenom že jsem byl zpocený z toho, jak jsem musel šlapat do obchodu, teď jsem navíc byl promočený od piva. No hrůza a děs. Uvědomil jsem si, že jsem se už několik dnů neopláchl. Je strašná pruda muset si kvůli sprše vždycky natahovat na nohu igelitový sáček, ale říkal jsem si, že nemá smysl to odkládat.
Teoreticky si na tu sádru mám dávat pytel na odpadky, ty mně ale došly. Pak mě napadlo, že bych mohl použít ten baťoh, který byl teď úplně na nic. Strčil jsem do něj nohu a převázal si vrch kobercovou páskou. No to byla teda sprcha, to vám povím. Potom co jsem se osušil jsem si dal ještě pár piv, postřílel na komplu háfo zombíků a šel spát.
Další den mě noha začala svědit. Ale ne tak jak předtím, tentokrát fakt drsně. Škrábací hůlka projednou zklamala a k tomu všemu se uvnitř zalomila a asi sedmicentimetrový kousek mi zůstal v sádře. Ani za nic jsem na něj nemohl dosáhnout. To svědění mě tehdy málem přivedlo k šílenství.
Zavolal jsem doktorovi, ale byl víkend, takže byl nejspíš někde na golfu. Že bych třikrát přesedal na různé autobusy, abych dojel do nemocnice, to ani náhodou. A protože mi zbýval už asi jenom týden, než mi sádru měli sundávat, rozhodl jsem si vzít to do vlastních rukou.
Přesunul jsem se k šuplíku s nářadím a vytáhl kombinačky, šroubovák a velký kuchyňský nůž, který jsem šlohl v jedné restauraci, kde jsem umýval nádobí. Taky jsem tam objevil pilku na železo. Ne že by mě napadlo ji hned nasadit do akce, ale chtěl jsem ji mít v záloze kdyby nic jiného nezabralo. Pak už jsem se pustil do řezání, pilování a trhání sádry.
Dalších třicet minut radši přeskočím. Vzpomínky na ně pořád ještě bolí. Když konečně přijela sanitka, museli mi nejdřív sundat sádru, aby se vůbec dostali k té bodné ráně. Taky mi museli obvázat nohu, aby se mi nezanítily stehy. Řez byl podle všeho docela hluboký. Dokonce mi říkali, že můžu být rád, že jsem nevykrvácel.
Abych to zbytečně neprodlužoval, tak vám řeknu, že jsem neumřel a dokonce i noha mi zůstala. Z té horší stránky pak musím zmínit, že odvoz do nemocnice mě zřejmě připraví o všechny úspory. Hned jak se uzdravím, budu muset nastoupit do práce. Což zamrzí. Všechno chvilku tak hezky vycházelo a já jsem to musel pokazit. To jenom dokazuje, že člověk si má vážit toho co má.
Ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že kdyby se Ron nechoval jako debil a odvezl mě do toho obchodu, k ničemu z toho by nedošlo. Doufám, že z toho má aspoň trochu blbý pocit a sežene mi zpátky tu předchozí práci, protože mám takový dojem, že s tou stávající to úplně nedopadne.