CHILDHOOD: THEN AND NOW

Když jsem byla malá, rodiče mě každý den vystrčili na ulici a řekli, "Vrať se, až budou na ulici svítit lampy." Často se ke mně jak ocásek přilepil i můj tříletý brácha, což jsem samozřejmě považovala za hrozné břímě. Koneckonců, mně už bylo 5 a byla jsem moc stará na to, abych si hrála s malými dětmi. Stejně jsem se o něj ale nakonec musela postarat, protože od toho starší sestry jsou.
Tehdy to ještě nebývalo tak, že by se pro děti několik týdnů dopředu organizovaly dvouhodinové srazy. Namísto toho se prostě šlo zaklepat na dveře. "Má Pepa / Maruška dovoleno jít si hrát ven?" No jasně že to měli dovoleno. Proč by neměli?
Pokud se sešla dobrá parta, hrávali jsme na ulici baseball. Když zpoza rohu vyjelo auto, pelášili jsme rychle pryč. Namísto opravdového míčku jsme používali lehký umělohmotný, abychom nikomu nepromáčkli karosérii. Pak jsme si dali stříkací válku s vodními puškami a na jejím konci jsme všichni byli úplně promočení.
Když byla venku zima, třepali se všichni jak ratlíci, ale to bylo tak nejhorší, k čemu došlo. Nikdo se nedíval na internet kolik bude stupňů a jestli bude dost teplo na to, abychom mohli zmoknout. Co vím, nikdo nám neonemocněl ani neumřel.
Na parkovištích jsme si postavili rampy a na nich jsme skákali. Na nákolenky a chrániče jsme kašlali, natož abychom nosili helmy. Jasně, občas někdo spadl a úplně si sedřel kůži, bez toho by to ale nebyla správná zábava. Navíc, mít velké modřiny a zaschlé rány znamenalo být za hrdinu. Dokazovalo to, že člověk je pěkný drsňák.
Občas jsme se taky vypravili na průzkum do lesa. Vymysleli jsme si příběh o tom, jak nás nahání nějací zloduši, načež nás napadlo, že ideální skrýš by pro nás byla domek na stromě. Posbírali jsme staré kusy dřeva, z prohnilého nábytku vytahali rezavé hřebíky a někdo ukradl svému tátovi z krabice s nářadím kladivo.
Všechno jsme to pak úplně bez ladu a skladu přibili na nějaký strom. Když byl dům hotový, vyšplhali jsme se do něj a opatrně se přitom přidržovali větví, kdyby náhodou povolila podlaha. Pak jsme se podívali dolů, usoudili, že není dost vysoko a našli si nějakou jinou zábavu.
Jedli jsme borůvky a jiné plody ze stromů, které dost dobře mohly být jedovaté. Na kolech jsme bez doprovodu jezdili do deset kiláků vzdáleného parku. A nebyl to ledajaký park. Měli tam vysoké prolézačky, na které jsme vždycky vylezli a houpali nohama nad hlavami menších dětí.
Semtam jsme na ně plivnuli a oni nám začali vyhrožovat, že to na nás řeknou a my jsme se jim vysmáli a vystrčili na ně prostředníček a oni po nás začali házet kamením a někoho z nás trefili a my jsme je seskočili a začali je honit a jednoho z nich jsme obvykle chytili, svázali ho, odtáhli pryč a nechali ležet poblíž nějakého mraveniště.
Sedávali jsme v kalužích plných oleje a plavali ve vodě tak špinavé, že v podstatě naplňovala definici splašků. Já si dokonce myslím, že to splašky byly. V létě jsme běžně trávili 6, 7, 8 hodin v kuse bez dohledu dospělých. A přežili jsme. Co přežili, nám to ohromně svědčilo. Ani jeden z nás neměl nadváhu, všechno to běhání a poskakování tenhle problém vyřešilo.
Byli jsme taky docela drsní. Neexistovalo, že by nás unesl nějaký úchylák. Pro každý případ jsme u sebe v kapsách nosili kolíky, které jsme si naostřili o chodník. Především jsme ale znali rozdíl mezi divným chlápkem, od kterého se máme radši držet dál, a zodpovědným dospělákem, kterého jsme mohli v klidu poprosit o pomoc.
Semtam někdo utrpěl nějaké zranění nebo se někdo ztratil, to samozřejmě ano, ale obvykle šlo o drobná zranění. Někdo někomu vyrazil zuby, někdo si vyhodil rameno, někdo si pokřivil nos. Nikdo ale nikomu nevypíchl oko, nikdo nepřišel o žádnou končetinu a nikdo nikdy nevykrvácel. Aspoň teda nikdo, koho bych znala.
Tohle všechno se bohužel změnilo a nejde o změnu k lepšímu. Je mně strašně smutno, když vidím jaké jsou teď děcka připosrané, rozmazlené a slabošské. Děcka, kterým je dvakrát tolik co bylo mě, když jsem s tříletým bráškou běhala po venku, nemají ani zdaleka naše sebevědomí ani dovednosti. A ostatně ani naši představivost, když už jsme u toho. Seberte jim počítačové hry a máte před sebou malé znuděné lidičky s poruchou pozornosti, neschopné se na cokoli chvilku soustředit. To se mi ale ani trochu nelíbí.