Když
jsem byla malá, rodiče mě každý den vystrčili na ulici a
řekli, "Vrať se, až budou na ulici svítit lampy." Často
se ke mně jak ocásek přilepil i můj tříletý brácha,
což jsem samozřejmě považovala za hrozné břímě. Koneckonců,
mně už bylo 5 a byla jsem moc stará na to, abych si hrála s
malými dětmi. Stejně jsem se o něj ale nakonec musela postarat,
protože od toho starší sestry jsou.
Tehdy
to ještě nebývalo tak, že by se pro děti několik týdnů
dopředu organizovaly dvouhodinové srazy. Namísto toho se prostě
šlo zaklepat na dveře. "Má Pepa / Maruška
dovoleno jít si hrát ven?" No jasně že to měli dovoleno.
Proč by neměli?
Pokud
se sešla dobrá parta, hrávali jsme na ulici baseball. Když
zpoza rohu vyjelo auto, pelášili jsme rychle pryč. Namísto
opravdového míčku jsme používali lehký umělohmotný, abychom
nikomu nepromáčkli karosérii. Pak jsme si dali stříkací
válku s vodními puškami a na jejím konci jsme všichni byli
úplně promočení.
Když
byla venku zima, třepali se všichni jak ratlíci, ale to bylo tak
nejhorší, k čemu došlo. Nikdo se nedíval na internet kolik
bude stupňů a jestli bude dost
teplo na to, abychom mohli zmoknout. Co vím, nikdo nám
neonemocněl ani neumřel.
Na
parkovištích jsme si postavili rampy a na nich jsme skákali.
Na nákolenky a chrániče jsme kašlali, natož abychom nosili
helmy. Jasně, občas někdo spadl
a úplně si sedřel kůži, bez toho by to ale nebyla správná
zábava. Navíc, mít velké modřiny a zaschlé rány znamenalo být
za hrdinu. Dokazovalo to, že člověk je pěkný drsňák.
Občas
jsme se taky vypravili na průzkum do lesa. Vymysleli
jsme si příběh o tom, jak nás nahání nějací zloduši, načež
nás napadlo, že ideální skrýš by pro nás byla domek na stromě.
Posbírali jsme staré kusy dřeva, z prohnilého nábytku vytahali
rezavé hřebíky a někdo ukradl svému tátovi z krabice s nářadím
kladivo.
Všechno
jsme to pak úplně bez ladu a skladu přibili na nějaký
strom. Když byl dům hotový, vyšplhali jsme se do
něj a opatrně se přitom přidržovali větví, kdyby náhodou
povolila podlaha. Pak jsme se podívali dolů, usoudili, že není
dost vysoko a našli si nějakou jinou zábavu.
Jedli
jsme borůvky a jiné plody ze stromů, které dost dobře mohly být
jedovaté. Na kolech jsme bez doprovodu jezdili do deset kiláků
vzdáleného parku. A nebyl to ledajaký park. Měli tam vysoké
prolézačky, na které jsme vždycky vylezli a houpali nohama
nad hlavami menších dětí.
Semtam
jsme na ně plivnuli a oni nám začali vyhrožovat, že to na nás
řeknou a my jsme se jim vysmáli a vystrčili na ně prostředníček
a oni po nás začali házet kamením a někoho z nás trefili
a my jsme je seskočili a začali je honit a jednoho z nich jsme
obvykle chytili, svázali ho, odtáhli pryč a nechali ležet poblíž
nějakého mraveniště.
Sedávali
jsme v kalužích plných oleje
a plavali ve vodě tak špinavé, že v podstatě naplňovala
definici splašků. Já si dokonce myslím, že to splašky byly.
V létě jsme běžně trávili 6, 7, 8 hodin v kuse bez dohledu
dospělých. A přežili jsme. Co přežili, nám to ohromně
svědčilo. Ani jeden z nás neměl nadváhu, všechno to běhání a
poskakování tenhle problém vyřešilo.
Byli
jsme taky docela drsní. Neexistovalo, že by nás unesl nějaký
úchylák. Pro každý
případ jsme u sebe v kapsách nosili kolíky, které jsme si
naostřili o chodník. Především jsme ale znali rozdíl mezi
divným chlápkem, od kterého se máme radši držet dál, a
zodpovědným dospělákem, kterého jsme mohli v klidu poprosit o
pomoc.
Semtam
někdo utrpěl nějaké zranění nebo se někdo ztratil, to
samozřejmě ano, ale obvykle šlo o drobná zranění. Někdo
někomu vyrazil zuby, někdo si vyhodil rameno, někdo si pokřivil
nos. Nikdo ale nikomu nevypíchl oko, nikdo nepřišel o žádnou
končetinu a nikdo nikdy nevykrvácel. Aspoň teda nikdo, koho bych
znala.
Tohle
všechno se bohužel změnilo a nejde o změnu k lepšímu. Je mně
strašně smutno, když vidím jaké jsou teď děcka připosrané,
rozmazlené a slabošské. Děcka, kterým je dvakrát
tolik co bylo mě, když jsem s tříletým bráškou běhala po
venku, nemají ani zdaleka naše sebevědomí ani dovednosti. A
ostatně ani naši představivost, když už jsme u toho. Seberte jim
počítačové hry a máte před sebou malé znuděné lidičky s
poruchou pozornosti, neschopné se na cokoli chvilku soustředit. To
se mi ale ani trochu nelíbí.