Minulý
týden jsem s třemi dětmi, 10letým, 8letým a 7letým, zašla do
Targetu. Na chvilku jsme se zastavili u hraček, protože si
pamatuju jaké to bylo se jako dítě procházet kolem těch regálů
a snít. (to je rozdíl oproti dnešku, kdy děcka prochází kolem
regálů a furt něco vyžadují, dokud nemají dost.)
Děckám
jsem řekla, "Já se jdu mrknout na ručníky a možná na
nějaké věci do kuchyně. Slibuju, že mi to nebude trvat moc
dlouho. Za deset minut si pro vás přijdu." Jako děcko
bych nad podobným návrhem ani nemrkla. Naopak, byla bych nadšená.
Tenkrát
bylo běžné, že se děcka od rodičů v obchodňáku úplně
odpoutaly a šly si po svém. Nikdo se nad tím nepozastavoval.
Rodiče si stejně vždycky prohlíželi nějaké kraviny a my děcka
jsme museli sepisovat dlouhé seznamy vánočních dárků.
Většinou to pak dopadlo tak, že si mě rodiče museli nechat
vyvolat rozhlasem a já jsem bývala pěkně otrávená, že svůj
průzkum musím předčasně ukončit.
S
tím jak jsem to dětem oznamovala jsem pomalu odcházela pryč.
"Počkej. Nevadilo by ti, kdybychom šli s tebou?" zeptaly
se děti. Nevěřila jsem svým uším. "To myslíte vážně?
Nešli byste se radši podívat na hračky? Určitě si tam najdete
nějaké supr věci." "Ani ne, to je v pohodě." "
Co takové ty japonské věcičky, ty jsou prý parádní.
Nebo že byste šli omrknout nějakou novou elektroniku?" "Ne,
my budeme radši s tebou." No to mě teda podrž, říkala jsem
si. Neměly by ty děcka mít radost, že je na chvilku pustím z
dohledu? Evidentně ne.
Musím
říct, že tohle mi už začíná docela lézt krkem. Vytáčí mě,
když vidím jak děcka panikaří pokud na vteřinu ztratí z
dohledu své rodiče. A naopak je to némlich to samé. Mně nad tím
fakt zůstává rozum stát. Co to s těmi dětmi je? Mám velice
silný dojem, že dnes už dětství jako takové ani
neexistuje. Zůstal tady jenom nekonečný, ubíjející, šedivý,
nudný, životní plán. Děcka prý mají sebeúctu (co to vůbec
sakra je?), ale nic hodnotného nikdy nevytvoří a nebudou mít
vůbec na co vzpomínat.
Tak
jsem přišla s plánem. Jak jsme tak stáli u jedné pizzerie v
pasáži s občerstvením, dala jsem dětem 20 dolarů a přednesla
jim svůj návrh. "Tohle máte za to, že jste uklidili na
zahradě," řekla jsem jim. "Udělali jste to parádně a
chci, abyste tyhle peníze utratili přímo tady v obchodě."
"Supr! Tak pojďme!" "Mám jenom jednu podmínku.
Klidně těch 20 dolarů utraťte za cokoli co vás zaujme, ale bez
cizí pomoci, já se toho projednou neúčastním."
Děcka
byly chvilku naprosto zmatené. "Jak jako, samy? Ty s náma
nejdeš?" "Ne. Tentokrát ne. To je vlastně celý smysl
téhle akce. Já počkám tu a budu si dělat svoje věci. Dnes nemám
v plánu jít do jediného obchodu s hračkama."
Děcka
byly úplně rozpolcené. Na jednu stranu se nemohly dočkat, až
utratí všechny ty peníze, které si o to přímo říkaly. Zároveň
na ně ale působil návyk trávit veškerý čas ve společnosti
dospělých. Nakonec na chvilku zaváhaly a to už jsem věděla, že
je mám v hrsti. "Než se ale rozejdeme, musíme si stanovit
nějaká pravidla. Ať se děje co se děje, budete všichni
držet pospolu. Za žádných okolností odsud neodejdete beze mě.
Potkáme se o půl čtvrté tady u téhle pizzerie."
Na
chvilku jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, že ani jeden z
nich nemá hodinky. Pak jsem si řekla, kašlu na to, jsou dost
inteligentní, aby se o sebe uměli postarat. "Pokud
budete potřebovat vědět kolik je hodin, můžete se zeptat
kteréhokoli prodavače. A ještě něco. Chci, abyste se chovali
slušně. Žádné vyvádění. A hlavně žádná sprostá slova.
Nechci, aby byly nějaké problémy. Jasné? Tak jo, běžte. Užijte
si toho."
Dívala
jsem se jak odchází, dokud nesplynuli s davem. Na chvilku jsem měla
pocit zadostiučinění a naprostého uspokojení. Učím
ty děcka samostatnosti, říkala jsem si. Pomáhám jim v
dospívání. Nikoli jejich rodiče, ani jejich učitelé. Já. Já
já já. Tenhle pocit mi ale nevydržel dlouho. Ani ne pět minut
potom, co mi zmizeli z dohledu, jsem začala panikařit.
Co
když se ztratí? Nebo ještě hůř, co když je někdo unese? Co
když někdo uvidí jak tady chodí samy a zavolá policii? Ony sice
mají věk na to, aby je v obchodě nikdo nemusel doprovázet, ale
lidi jsou teď úplní cvoci. A co já vím, třeba mají pravdu,
třeba si jenom něco namlouvám. Je pravda, že naše čtvrť je
velice bezpečná, bezpečnější už ani být nemůže. Co tady
žiju, nikdy žádné děcko neunesli. Zločinnost je v podstatě
nulová. Násilí a gangy tu nemáme. Ale stejně...
Odolala
jsem pokušení vydat se za nimi a zkusit je vystopovat. A už o
čtvrt na čtyři jsem nervózně
popocházela
před pizzerií. Jestli
budou mít pětiminutové zpoždění, tak se tady sesypu.
Na minutu přesně o půl čtvrté se objevili a kolem rukou měli
omotané tašky s hračkami. Najednou měli velmi jistý krok.
Přestože
jsem hned potom, co jsem je uviděla jak si pyšně vykračují
směrem ke mně, věděla co odpoví, stejně jsem se zeptala. "Tak
co, jak bylo?"
No samozřejmě, že bylo skvěle, jak jinak mohlo být? Právě jsem
jim umožnila zažít si na chvilku plnohodnotné, ničím nezkalené,
dětství.
