Kyle
byl trdlo. I po čtyřech měsících od chvíle, kdy jsem ho
najala na poměrně prestižní placenou stáž, jsem nepřišla na
výstižnější popis jeho osobnosti. Kyle celý týden nedělal nic
jiného, než že blbnul, balil stážistky a surfoval po internetu.
Přidělovat
Kyleovi úkoly bylo marné. Ten kluk byl neustále zabraný do
vymýšlení nějakých otravných kanadských žertíků, než aby
si našel čas vzít pár papírů a někam je zařadit. Když
všichni ostatní měli plné ruce práce a nestíhali, Kyle se nikdy
nesnížil k tomu, aby přiložil ruce k dílu a helfnul. Do
práce pravidelně chodil s dvacetiminutovým zpožděním, člověk
si podle něj mohl nastavit hodinky. A minimálně třikrát odešel
na oběd a už se nevrátil.
Aby
toho nebylo málo, ještě si neustále stěžoval, protože
měl pocit, že v něj nemám dostatečnou důvěru. Jinak bych ho
prý nechala dělat věci, které ho baví nebo na něj kladou nějaké
nároky. Podle mého názoru mohl Kyle na konci každého pracovního
dne naopak děkovat bohu, že tu práci vůbec ještě má. Pokud
jsem mu nemohla důvěřovat ani v tom, že pořádně pozavírá
okna, jak jsem mu měla věřit v záležitostech, které vyžadovaly
určitý stupeň zodpovědnosti?
Kyleovo
neustálé naříkání bohužel nakonec přineslo ovoce. Ve snaze
jej motivovat k troše zodpovědnosti (a přestože jsem podvědomě
tušila, že to nepovede k ničemu dobrému) jsem Kylea na hodinu,
během níž jsem měla oběd s důležitým klientem, pověřila
řízením kanceláře. Všichni ostatní zaměstnanci byli po
zbytek dne mimo, tudíž jedinou povinností, kterou Kyle měl, bylo
zvedat telefony, předávat zprávy a nezaložit někde požár.
Měla
jsem dojem, že Kylea nadchnulo, že má mou důvěru dělat
něco jiného než lepit popisky na složky. Uvěřila jsem tudíž,
že jej můj malý pokus inspiruje k tomu, aby se v budoucnu víc
snažil. Kdyby nic jiného, říkala jsem si, aspoň toho nemůže
zas tak moc pokazit.
Zkrátím
to. Vrátila jsem se přesně za hodinu a ve dveřích mě přivítal
pohled na Kylea a jeho šest spolužáků z výšky, kteří po sobě
házeli jídlem. A to nebylo všechno. Světýlka na telefonní
ústředně zoufale blikala, jedno vedle druhého. Kyle nevzal ani
jeden telefonát, protože si pořád musel utírat kousky jídla z
obličeje.
Byla
jsem rozzuřená na nejvyšší možnou míru. Kyleovy kámoše jsem
poslala domů a ho jsem si zavolala do kanceláře. "Už několik
měsíců si stěžuješ, že ti nikdo nedůvěřuje s důležitými
úkoly. Teď tě konečně něčím pověřím a ty se mi
takhle odvděčíš?! Tím, že
naliješ litry koly do kopírky?" "Ale no tak, já
pochybuju, že se jí vůbec něco stalo. Stačí ji dát na chvilku
na vzduch a bude zas fungovat." "Kyle," povídám mu
klidným hlasem, "jsi fakt úplně marný?" "Jak,
marný? Já tady dřu co to dá!"
"Každý
úkol co jsem ti dala jsi nějak dodrbal. Takový člověk pro mě
není pracant. Takový člověk je z mého pohledu neschopný lenoch.
A nalijme si čistého vína. Tvoji práci by zvládla i cvičená
opice. Cvičená opice by dokonce ve srovnání s tebou byla pro
firmu výrazným přínosem." "Vy mě přirovnáváte k
opici?!" Povzdechla jsem si a dala hlavu do dlaní. "Víš
ty co, Kyle? Vezmi si na zbytek dne volno." "Placené?"
"Ne." "Ale to není spravedlivé!" Jeho drzost mě
úplně odrovnala, ale neměla jsem sílu se s ním hádat, tak jsem
jenom řekla, "Už prosímtě běž."
Celý
zbytek dne jsem obvolávala naštvané klienty, kteří měli pocit,
že je přehlížíme, utírala kousky salátu z rolet a říkala si,
že kdybych věděla, že tahle práce se nijak výrazně neliší od
hlídání dětí, nikdy bych do toho nešla. Těsně předtím, než
jsem odešla z kanceláře, mi ještě naposledy zazvonil telefon.
Vzala jsem to. Na druhé straně byla Kyleova matka.
Ještě
než budu pokračovat, měla bych asi zmínit, že Kyle pocházel z
velmi bohaté rodiny. Jeho babička, kterou tady každý velmi dobře
zná, se za něj ostatně přimluvila, jinak by tuhle práci nikdy
nedostal. Kyleova matka je typická manželka na okrasu, která
v životě nehnula prstem a nebyla zvyklá muset se s někým přít.
Svoje děcka pak totálně rozmazlila. Ke 20. narozeninám dostal
Kyle nové auto, které stálo víc než normální lidi zaplatí za
dům. Byla to náhražka za auta, která dostal ke svým 16. a 18.
narozeninám a postupně sešrotoval.
Nemusím
dodávat, že jsem se na tento rozhovor dvakrát netěšila. "Můj
syn právě přišel domů," vyštěkla na mě, jen co jsem se
představila, "a pověděl mi něco velmi zneklidňujícího.
"Ano?" "Prý jste mu řekla, že je neschopný."
"Milá paní," odpověděla jsem, "on neschopný
skutečně je." "Co si to dovolujete?! Víte, jak se tím
trápí?" "Podívejte, já mám na práci řídit firmu.
Nemám na práci ochraňovat dušičku vašeho syna
nebo mu ve všem vycházet vstříc." "Taky mi říkal, že
je podle vás opice. To jsou pomluvy a urážky! Musela to být
strašná rána pro jeho sebeúctu. To jsou nevyčíslitelné škody!
I když já je tedy vyčíslit plánuju."
Měla
jsem rudo před očima. Ta ženská mně normálně vyhrožovala
žalobou. "Pokud máte pocit, že jsem provedla něco
nezákonného, klidně kontaktujte svého právníka. Předtím vám
ale musím sdělit, že podle mě tady dochází k nedorozumění.
Tím, že mě budete obtěžovat s hovory ohledně pracovního
nasazení vašeho syna mě jen přesvědčíte, že se v jeho
případě jedná o dítě a nikoli dospělého muže. Vzhledem k
tomu, že děti nezaměstnáváme, obávám se, že jej budu muset
vyhodit. Vyřiďte mu prosím, že si v pátek může přijít
vyzvednout poslední výplatu." "Vy mu jako chcete dát
padáka?" Položila jsem jí telefon.
Víc
než týden se mi Kyle ani jeho matka neozvali. Předpokládala jsem,
že je jeden právník za druhým s hurónským smíchem vyprovází
z kanceláře. Kyle se nicméně jednoho dne v mé kanceláři přece
jen objevil. "Jenom jsem se chtěl omluvit za to, jak
jsem tady všechno dělal na půl plynu. Vím, že jsem k tomu
přistupoval hrozně a teď už vím, že to bylo špatně. Taky bych
se chtěl omluvit, že Vám volala moje máma a nadávala Vám. Pokud
mi dáte ještě jednu šanci, slibuju, že k ničemu z toho už
nedojde." Ani jsem nezvedla zrak od papírů na stole. "Už
jsem ti příležitostí dala až až, Kyle. My dva jsme skončili.
Finito bambino. Dveře jsou támhle."
"Počkejte
ještě. Já to chápu. Naprosto rozumím tomu, proč jste naštvaná.
A mám návrh. Co kdybyste mě nechala, abych si tady aspoň
odpracoval tu kopírku? To je to nejmenší, co můžu
udělat." Tohle mě tedy zarazilo. Vzhledem k rodinným poměrům
bych u Kylea čekala, že pro firmu bez mrknutí oka koupí a zaplatí
zbrusu novou kvalitní kopírku. Podobný návrh jsem neočekávala
ani náhodou. Rozhodla jsem se, že mu dám ještě jednu šanci.
"Tak jo, beru. Ale žádné blbosti. Dělej co se po tobě chce
a nic víc." "Díky, slibuju, že Vás nezklamu."
Aby
vydělal na novou kopírku, dřel Kyle v práci jako mezek. Byla jsem
příjemně překvapená – natolik, že jsem se rozhodla, že v
práci může zůstat. Od té chvíle se Kyle bleskově posouval do
vyšších a vyšších pozic ve firmě. Za tři roky, když jsem se
rozhodla odejít do předčasného důchodu, převzal
vedení firmy po mně.
Neuvěřitelné, že?
