Roztleskávačku
dělám od prváku na střední. Když mi bylo kolem dvaadvaceti,
dala jsem si na chvilku pauzu, ale pak jsem se k tomu zase vrátila.
V Ben-Gals jsem teď druhým
rokem.
První rok jsem každý den dojížděla tři hodiny. Nejsem sice
žádná velká řidička, ale neměla jsem problém trávit tolik
času cestováním. Tak moc jsem chtěla roztleskávat.
V
té době jsem rozhodně ještě neměla dost zkušeností. O
některých věcech co roztleskávačky musí umět jsem nikdy
předtím ani neslyšela a když jsem se o to místo hlásila, ani mě
nenapadlo, že by mě opravdu mohli vzít. Talentovky
jsem ale zvládla velice dobře, všechna ta příprava a trénink se
evidentně vyplatily.
Byla
jsem štěstím bez sebe. Není moc lidí, co by o sobě mohli
prohlásit, že dělali roztleskávačku v NFL, takže to beru tak,
že na sebe můžu být pyšná. Má to i svoje mouchy
– třeba ta rtěnka, kterou používáme, má naprosto příšernou
barvu – ale ty jsou zanedbatelné.
Mám
titul
bakaláře z chemie a zrovna jsem dodělala magistra ve veřejném
zdravotnictví. Je mi 32 let, všem ale říkám, že člověk má
jen tolik let, na kolik se cítí. S přítelem
jsme se seznámili, když mi bylo 14 a jemu 16. Nikam jsme
nespěchali, zasnoubili jsme se v roce 1998. O ruku mě požádal v
Paříži, u Eiffelovky. Říkala jsem si, "To se mi snad zdá,
ať mě někdo štípne." Bylo to kouzelné.
Když
teď tak přemýšlím, už docela dlouho se podobně romanticky
neprojevil. Měl by s něčím zase rychle přijít nebo mu to hezky
spočítám. Potíž je v tom, že kvůli práci jezdí každou
chvíli do Chicaga a tudíž se moc nevídáme. Že to tak je a že
spolu nemůžeme trávit víc času mně dost vadí, ale co
naděláme.
Za současné situace můžeme být rádi, že vůbec vyjdeme s
penězi a jeho výplatu nutně potřebujeme. Jak se říká, občas
si člověk nemůže moc vybírat.
V
Kentucky jsou roztleskávačky za hvězdy. Všichni je znají a každá
malá holčička sní o tom, že jednou bude roztleskávačkou
nějakého týmu v NFL. Takže pokud holka
z maloměsta
jde na konkurs a tam uspěje, je to naprostá bomba. Proto nebylo zas
takovým překvapením, že jsem se objevila na první straně našeho
místního plátku.
Loni
jsem taky byla Miss Listopad v kalendáři Ben-Gals, což je velká
čest. Všichni říkají, že na
těch fotkách
vypadám moc hezky. Mám tam na sobě takový malý dres, který
předtím rozstříhali a udělali z něj plavky. To prý chlapi mají
rádi a já s tím nemám problém.
Popravdě
řečeno mi ale moc nešlo tvářit
se sexy.
Platí tam instruktora, který učí, jak toho pohledu docílit. Dělá
se to tak, že předstíráte, že jste na někoho hrozně naštvaní.
Mě ale nenapadl nikdo, na koho bych byla naštvaná, a tím pádem
to šlo ztuha. Tento rok se tak napolovic usmívám, to mi jde
přirozeněj.
Doma
mi všichni říkali, že taky chtějí kalendář. Neřekla jsem
sice moc lidem, že ho mám, ale nějak se to rozneslo. Dopadlo to
tak, že jsem domů musela přivézt asi 300
kalendářů.
Lhala bych kdybych tvrdila, že není příjemné, když za vámi
lidi chodí a říkají vám, že vám fandí. Lichotí mi, když
slyším, že jsou na mě pyšní.
Na
druhé straně bych ale ocenila, kdyby mi to říkali už předtím,
než jsem to někam dotáhla. V době, kdy jsem se ještě trápila a
nějaké to povzbudivé
slovo
by se mi velice šiklo, tehdy jsem nic podobného nezaslechla. Ale
nemám to nikomu za zlé, to zase ne. Tak to prostě na světě
chodí.
