Když
mi bylo patnáct, dostal jsem prostřednictvím sviště
zásadní lekci o nahlížení na životní rizika. Poslední dobou
na to zvíře myslím docela často a tento rok jsem si pracovně
nazval Můj rok života na hraně. Celé se to přihodilo
takhle. Jednou v létě před mnoha lety jsem na své stařičké
motorce ujížděl zhruba čtyřicítkou přes pole, když mi
najednou přední kolo vjelo do nory nějakého sviště. Motorka se
na místě zastavila. Já ne.
Přeletěl
jsem přes řidítka a čas se na pár vteřin zastavil. To mi
umožnilo pro každý případ rychle přijmout Ježíše Krista jako
svého pána a spasitele (určitě chápete, že v podobné chvíli
člověk hledá spásu kdekoli). Také jsem sám sobě bleskově
slíbil, že pokud přežiju, půjdu od té chvíle ve
stopách svých předků a budu na sebe dávat setsakramentský
pozor. Přežil jsem a následujících třicet let jsem se proti
danému slibu neprohřešil.
Slib
jsem dodržoval jednoduše tak, že jsem se důsledně vyhýbal
jakýmkoli zbytečným rizikovým situacím, při nichž bych mohl
dojít tělesné újmy. Má
strategie se výrazně zjednodušila ve chvíli, kdy jsem se
začal živit jako kreslíř komiksů. Jelikož jsem nemohl
riskovat, že si zraním ruku, kterou kreslím (což by mě
připravilo o práci), celá řada potenciálně riskantních
činností od té chvíle nepřicházela v úvahu. Můj nový přístup
k životu fungoval dokonale a užil jsem si dlouhé řady let bez
jakéhokoli zranění.
Zároveň
jsem se ale celou tu dobu nemohl ubránit dotěrnému pocitu,
že o něco přicházím. Možná kdybych tenkrát kdysi
zariskoval, rozšířil bych si obzory a v očích jiných lidí bych
se stal hrdinou. Na druhé straně, možná jsem dobře udělal, že
jsem si onu příležitost nechal ujít, jinak bych na to doplatil
životem (nebo bych si kvůli záchraně vlastního života musel
ukousat ruku).
Jak
člověk pozná, jestli se něco skutečně vyplatí udělat,
pokud to nezkusí? Po bitvě je prý každý generálem; když
ale odmítáte jednu příležitost za druhou, zbavujete se tím
možnosti se později ohlédnout a svůj názor přehodnotit.
Strategie
nízkých rizik měla své mouchy a poté co jsem se
seznámil s Shelly, mou
současnou manželkou, vyšlo najevo, že můj přístup je ještě
stupidnější, než jsem si do té doby myslel. Shelly pochází
z rodiny dobrodruhů, jimž všem do jednoho naprosto chybí gen
pro strach. Je to vidět na první pohled, ty lidi prostě šíleně
baví pořád zkoušet něco nového, bez ohledu na to, co všechno
tím riskují. Navíc mají ve zvyku vybírat si za partnery lidi,
kteří jsou úplně stejně odvážní. Tak tomu minimálně bylo,
než jsem na scénu přišel já.
Pokud
byste naslouchali o čem se mluví na jejich typické
rodinné akci,
dopluly by k vám následující střípky informací: "Talibánci
byli úplně všude, ale náš Hummer to schytal jenom párkrát."
"Zas tak moc to nebolelo, teda dokud mi doktor neseškrábal
vrchní vrstvu kůže, aby vytáhnul ty kamínky." "Druhá
dávka mě trefila zrovna když jsem se po hlavě vrhal do auta. Dnes
už vím, že asi nebylo nejrozumnější do té vesnické hospody
chodit."
Co
vím, v našem rodokmenu hrdinu nenajdete – není tam
ani jeden voják, policista nebo hasič. Našlo by se tam pár
doktorů, ale i u nich je obvykle v sázce život někoho jiného a
ne ten jejich. Netuším co o mých genech vypovídá následující
informace, ale je o mně známo, že jsem nikdy neprohrál ve
schovávané, pokud jsem se schovával. Velice dobře se umím
vypařit ve chvíli, kdy začne jít do tuhého. Bylo jasné, že
tohle mi u Shelly neprojde.
Bylo
naprosto evidentní, že Shellyini
příbuzní žijí život naplno, na rozdíl od těch mých.
Nikdy předtím jsem neměl tak silný pocit, že někam nepatřím.
A nabyl jsem dojmu, že neexistuje způsob, jak bych si mezi ně mohl
najít cestu. Je všeobecně známo, že lidé na sebe musí pořád
klást nové nároky, jinak jim úplně odejde mozek. To u mě platí
dvojnásobně, protože mám v plánu dožít se 140 let a
fakt bych nerad, kdybych posledních 60 let strávil hledáním
dálkového ovládání.
Takže
mi to vrtalo hlavou. Neudělalo ze mě mé setkání se smrtí
zbabělce? Mohl jsem si z
události se svištěm odnést i nějaké jiné ponaučení?
Každopádně mě to naučilo přistupovat k životu obezřetně a to
není vždycky dobře. S tím jak jsem vplouval do druhé poloviny
svého života jsem učinil rozhodnutí udělat krok zpět –
uvolnit se, začít trochu riskovat, vzepřít se svému strachu a
překonat jej.
Shelly
můj nový postoj schvalovala, a ještě než jsem si jej
stihl rozmyslet a všechno zase odvolat, přihlásila nás na výlet
do Kostariky. Prohlásila, že to bude – a teď ji cituji –
"sranda." Teď už vím, že Shelly si pod pojmem sranda
představuje dlouhatánskou túru blátivou džunglí, během níž
se vláčíme od jednoho děsivého místa k druhému, a na závěr
jízdu kajakem po divoké řece.
Stejně
jako většina lidí se i já bojím určitých pochopitelných věcí.
Vedle klasických záležitostí jako je havárie letadla nebo
kousnutí od pavouka je zde jedna
smrt, jíž bych se za jakoukoli cenu chtěl vyhnout – utonutí.
Bohužel jsem tou dobou již definitivně učinil rozhodnutí vzepřít
se svému strachu a pyšně jsem jej oznámil některým svým dobrým
kamarádům. Kdybych v té chvíli cuknul, všichni by se mi vysmáli.
Takže jsem kývnul, bez ohledu na to co mi to přinese.
První
náznak potíží přišel, když zkušenější z našich
dvou průvodců přišel s
návrhem, aby Shelly jela v lodi s ním a já pak s tím druhým,
který tam byl nový. Rozklepala se mi kolena. Podle toho co čítám
v novinách obsahuje většina zpráv o smrtelných nehodách pasáž
"... a v té chvíli nezkušený nový průvodce ..."
Podruhé mi zatrnulo ve chvíli, kdy nám průvodce vysvětlil, že
při vjezdu do vodopádů máme my civilisté držet pádla nad
hlavou a nechat je, ať to odřídí. Měl jsem jen jeden dodatečný
dotaz, zhruba ve smyslu "Jak jako, vodopády?!"
Shelly
a jejímu průvodci šlo všechno hladce. Sledoval jsem je jak
kličkují po čtyřmetrovém vodopádu zleva doprava jakoby
nic. Můj průvodce pro změnu nasměroval mou půlku kajaku přímo
do obrovského šutru na vrcholku vodopádu.
Následně
si pamatuju jen to, jak ležím na dně řeky, přemýšlím kudy
vede cesta ven a zadržuju dech. Přitom čekám, že všechno nějak
vyřeší moje záchranná vesta, k čemuž nakonec opravdu
došlo. Nějakým způsobem se nám oběma podařilo dostat zpátky
do lodi, načež jsme totéž zopakovali za pět minut na dalším
vodopádu plném šutrů. Pokud si myslíte, že napodruhé je to
větší zábava, vězte, že není.
Po
půl roce snažení o dobrodružnější životní styl se
zjistilo, že má strategie přináší smíšené výsledky.
Pravda, můj život se jevil být trochu bohatším, zároveň se v
něm ale mnohem víc sténalo, lapalo po dechu a modlilo za rychlou a
bezbolestnou smrt. Bylo načase trošku ubrat na rizikovosti.
Stanovil jsem si podmínku, že naše další dobrodružství bude
civilizovanější. Shelly přišla s návrhem jet na Havaj, což se
mi navenek zdálo být rozumné. Jako obvykle v tom byl háček.
Jakmile
jsme dorazili na místo, Shelly mě donutila jít si
zaplavat do oceánu, o němž jsem z dobře informovaných zdrojů
věděl, že se jen hemží žraloky. Říká se, že žraloci lidi
nechávají na pokoji, s výjimkou případů, kdy do vody vstoupíte
v nesprávnou denní dobu. A pokud si vás nespletou s tuleněm,
můžete být taky víceméně v klidu.
Ani
jedna z těchto informací mě nijak zvlášť neuklidnila. Nakonec
jsem ale měl kliku. Žraloci v naší oblasti evidentně
přesně věděli kolik je hodin a já jsem skvěle napodobil něco
co není tuleň. Nakonec jsem to prostě nějak zvládl.
Některá
menší dobrodružství v průběhu roku dopadla skvěle.
Kamarád Steve mě třeba naučil vařit gurmánská mexická
jídla. Přitom jsem zjistil novou věc, a to, že když kuchař
prohlásí, "Na krájení papriček si radši dejte rukavice,"
nejde ani tak o návrh, jako spíše o rozkaz. Na vlastní kůži
jsem pocítil dopad svého neuposlechnutí a překvapilo by mě,
kdybych stejnou chybu někdy zopakoval.
Víc
se mi zaštěstilo při tanečním večeru salsy v San
Franciscu. Čtvrť, ve které se kurs konal, je vedle salsy proslulá
také vraždami, krádežemi aut za jízdy a loupežnými
přepadeními. Usoudil jsem, že podobné drobné nepříjemnosti mě
nemůžou rozhodit. Když se klub otevřel, vynořily se náhle
odevšud desítky ne zrovna přitažlivých obrýlených týpků,
každý z nich na vlastní pěst.
Tihle
borci dobře věděli, že budou jedinými schopnými tanečníky
mužského pohlaví (žádný z manželů či partnerů, kteří se
zoufale snažili držet krok, nestíhal, byli jsme všichni totálně
mimo mísu) a budou si moct vybírat z mnoha dostupných žen. Mám
schopnost rozpoznat, kdy je marné vzdorovat osudu. Strčil jsem
Shelly směrem k prvnímu týpkovi co se nám namanul do cesty a
prohlásil jsem, "Užij si to. Já budu támhle, kdyby náhodou
něco."
V
neposlední řadě jsem pak letos
začal s golfem. Zatím se jako jediný problém jeví to, že se
všude vždycky objeví nějaký debil a začne do mě rýpat kvůli
mé helmě. Já sice už nejsem tak zbabělý jako jsem býval dřív,
ale dá se říct, že pořád ještě patřím mezi opatrnější
část lidstva. Ony vám ale ty golfové míčky fakt rozštípnou
lebku jak skořápku od vajíčka. Uznávám, že vypadám jako
pitomec, ale jak se říká, opatrnosti není nikdy nazbyt.
Můj
rok života na hraně se pomalu uzavírá. Ukázalo se, že někteří
lidi zvládají dobrodružství líp než jiní. Tím se ale
netrápím. Není žádná ostuda neuspět, pokud jste do toho dali
všechno a pokud vás při tom nikdo neviděl. Takže moje rada zní:
než odmítnete nějaké
dobrodružství, zeptejte se sami sebe, zda z vás nemluví svišť
(případně jiné zvíře, které ohnulo přední kolo na motorce
vám).
Je
pravda, že ne každé dobrodružství vás uspokojí – některé
zážitky, na které se necháte zlanařit, se vám dokonce budou
vracet ve zlých snech – ale rozhodně budete pyšní na to,
že jste v sobě projednou našli odvahu na něco kývnout. To vám
garantuju.