MY YEAR OF LIVING DANGEROUSLY

Když mi bylo patnáct, dostal jsem prostřednictvím sviště zásadní lekci o nahlížení na životní rizika. Poslední dobou na to zvíře myslím docela často a tento rok jsem si pracovně nazval Můj rok života na hraně. Celé se to přihodilo takhle. Jednou v létě před mnoha lety jsem na své stařičké motorce ujížděl zhruba čtyřicítkou přes pole, když mi najednou přední kolo vjelo do nory nějakého sviště. Motorka se na místě zastavila. Já ne.
Přeletěl jsem přes řidítka a čas se na pár vteřin zastavil. To mi umožnilo pro každý případ rychle přijmout Ježíše Krista jako svého pána a spasitele (určitě chápete, že v podobné chvíli člověk hledá spásu kdekoli). Také jsem sám sobě bleskově slíbil, že pokud přežiju, půjdu od té chvíle ve stopách svých předků a budu na sebe dávat setsakramentský pozor. Přežil jsem a následujících třicet let jsem se proti danému slibu neprohřešil.
Slib jsem dodržoval jednoduše tak, že jsem se důsledně vyhýbal jakýmkoli zbytečným rizikovým situacím, při nichž bych mohl dojít tělesné újmy. Má strategie se výrazně zjednodušila ve chvíli, kdy jsem se začal živit jako kreslíř komiksů. Jelikož jsem nemohl riskovat, že si zraním ruku, kterou kreslím (což by mě připravilo o práci), celá řada potenciálně riskantních činností od té chvíle nepřicházela v úvahu. Můj nový přístup k životu fungoval dokonale a užil jsem si dlouhé řady let bez jakéhokoli zranění.
Zároveň jsem se ale celou tu dobu nemohl ubránit dotěrnému pocitu, že o něco přicházím. Možná kdybych tenkrát kdysi zariskoval, rozšířil bych si obzory a v očích jiných lidí bych se stal hrdinou. Na druhé straně, možná jsem dobře udělal, že jsem si onu příležitost nechal ujít, jinak bych na to doplatil životem (nebo bych si kvůli záchraně vlastního života musel ukousat ruku).
Jak člověk pozná, jestli se něco skutečně vyplatí udělat, pokud to nezkusí? Po bitvě je prý každý generálem; když ale odmítáte jednu příležitost za druhou, zbavujete se tím možnosti se později ohlédnout a svůj názor přehodnotit.
Strategie nízkých rizik měla své mouchy a poté co jsem se seznámil s Shelly, mou současnou manželkou, vyšlo najevo, že můj přístup je ještě stupidnější, než jsem si do té doby myslel. Shelly pochází z rodiny dobrodruhů, jimž všem do jednoho naprosto chybí gen pro strach. Je to vidět na první pohled, ty lidi prostě šíleně baví pořád zkoušet něco nového, bez ohledu na to, co všechno tím riskují. Navíc mají ve zvyku vybírat si za partnery lidi, kteří jsou úplně stejně odvážní. Tak tomu minimálně bylo, než jsem na scénu přišel já.
Pokud byste naslouchali o čem se mluví na jejich typické rodinné akci, dopluly by k vám následující střípky informací: "Talibánci byli úplně všude, ale náš Hummer to schytal jenom párkrát." "Zas tak moc to nebolelo, teda dokud mi doktor neseškrábal vrchní vrstvu kůže, aby vytáhnul ty kamínky." "Druhá dávka mě trefila zrovna když jsem se po hlavě vrhal do auta. Dnes už vím, že asi nebylo nejrozumnější do té vesnické hospody chodit."
Co vím, v našem rodokmenu hrdinu nenajdete – není tam ani jeden voják, policista nebo hasič. Našlo by se tam pár doktorů, ale i u nich je obvykle v sázce život někoho jiného a ne ten jejich. Netuším co o mých genech vypovídá následující informace, ale je o mně známo, že jsem nikdy neprohrál ve schovávané, pokud jsem se schovával. Velice dobře se umím vypařit ve chvíli, kdy začne jít do tuhého. Bylo jasné, že tohle mi u Shelly neprojde.
Bylo naprosto evidentní, že Shellyini příbuzní žijí život naplno, na rozdíl od těch mých. Nikdy předtím jsem neměl tak silný pocit, že někam nepatřím. A nabyl jsem dojmu, že neexistuje způsob, jak bych si mezi ně mohl najít cestu. Je všeobecně známo, že lidé na sebe musí pořád klást nové nároky, jinak jim úplně odejde mozek. To u mě platí dvojnásobně, protože mám v plánu dožít se 140 let a fakt bych nerad, kdybych posledních 60 let strávil hledáním dálkového ovládání.
Takže mi to vrtalo hlavou. Neudělalo ze mě mé setkání se smrtí zbabělce? Mohl jsem si z události se svištěm odnést i nějaké jiné ponaučení? Každopádně mě to naučilo přistupovat k životu obezřetně a to není vždycky dobře. S tím jak jsem vplouval do druhé poloviny svého života jsem učinil rozhodnutí udělat krok zpět – uvolnit se, začít trochu riskovat, vzepřít se svému strachu a překonat jej.
Shelly můj nový postoj schvalovala, a ještě než jsem si jej stihl rozmyslet a všechno zase odvolat, přihlásila nás na výlet do Kostariky. Prohlásila, že to bude – a teď ji cituji – "sranda." Teď už vím, že Shelly si pod pojmem sranda představuje dlouhatánskou túru blátivou džunglí, během níž se vláčíme od jednoho děsivého místa k druhému, a na závěr jízdu kajakem po divoké řece.
Stejně jako většina lidí se i já bojím určitých pochopitelných věcí. Vedle klasických záležitostí jako je havárie letadla nebo kousnutí od pavouka je zde jedna smrt, jíž bych se za jakoukoli cenu chtěl vyhnoututonutí. Bohužel jsem tou dobou již definitivně učinil rozhodnutí vzepřít se svému strachu a pyšně jsem jej oznámil některým svým dobrým kamarádům. Kdybych v té chvíli cuknul, všichni by se mi vysmáli. Takže jsem kývnul, bez ohledu na to co mi to přinese.
První náznak potíží přišel, když zkušenější z našich dvou průvodců přišel s návrhem, aby Shelly jela v lodi s ním a já pak s tím druhým, který tam byl nový. Rozklepala se mi kolena. Podle toho co čítám v novinách obsahuje většina zpráv o smrtelných nehodách pasáž "... a v té chvíli nezkušený nový průvodce ..." Podruhé mi zatrnulo ve chvíli, kdy nám průvodce vysvětlil, že při vjezdu do vodopádů máme my civilisté držet pádla nad hlavou a nechat je, ať to odřídí. Měl jsem jen jeden dodatečný dotaz, zhruba ve smyslu "Jak jako, vodopády?!"
Shelly a jejímu průvodci šlo všechno hladce. Sledoval jsem je jak kličkují po čtyřmetrovém vodopádu zleva doprava jakoby nic. Můj průvodce pro změnu nasměroval mou půlku kajaku přímo do obrovského šutru na vrcholku vodopádu.
Následně si pamatuju jen to, jak ležím na dně řeky, přemýšlím kudy vede cesta ven a zadržuju dech. Přitom čekám, že všechno nějak vyřeší moje záchranná vesta, k čemuž nakonec opravdu došlo. Nějakým způsobem se nám oběma podařilo dostat zpátky do lodi, načež jsme totéž zopakovali za pět minut na dalším vodopádu plném šutrů. Pokud si myslíte, že napodruhé je to větší zábava, vězte, že není.
Po půl roce snažení o dobrodružnější životní styl se zjistilo, že má strategie přináší smíšené výsledky. Pravda, můj život se jevil být trochu bohatším, zároveň se v něm ale mnohem víc sténalo, lapalo po dechu a modlilo za rychlou a bezbolestnou smrt. Bylo načase trošku ubrat na rizikovosti. Stanovil jsem si podmínku, že naše další dobrodružství bude civilizovanější. Shelly přišla s návrhem jet na Havaj, což se mi navenek zdálo být rozumné. Jako obvykle v tom byl háček.
Jakmile jsme dorazili na místo, Shelly mě donutila jít si zaplavat do oceánu, o němž jsem z dobře informovaných zdrojů věděl, že se jen hemží žraloky. Říká se, že žraloci lidi nechávají na pokoji, s výjimkou případů, kdy do vody vstoupíte v nesprávnou denní dobu. A pokud si vás nespletou s tuleněm, můžete být taky víceméně v klidu.
Ani jedna z těchto informací mě nijak zvlášť neuklidnila. Nakonec jsem ale měl kliku. Žraloci v naší oblasti evidentně přesně věděli kolik je hodin a já jsem skvěle napodobil něco co není tuleň. Nakonec jsem to prostě nějak zvládl.
Některá menší dobrodružství v průběhu roku dopadla skvěle. Kamarád Steve mě třeba naučil vařit gurmánská mexická jídla. Přitom jsem zjistil novou věc, a to, že když kuchař prohlásí, "Na krájení papriček si radši dejte rukavice," nejde ani tak o návrh, jako spíše o rozkaz. Na vlastní kůži jsem pocítil dopad svého neuposlechnutí a překvapilo by mě, kdybych stejnou chybu někdy zopakoval.
Víc se mi zaštěstilo při tanečním večeru salsy v San Franciscu. Čtvrť, ve které se kurs konal, je vedle salsy proslulá také vraždami, krádežemi aut za jízdy a loupežnými přepadeními. Usoudil jsem, že podobné drobné nepříjemnosti mě nemůžou rozhodit. Když se klub otevřel, vynořily se náhle odevšud desítky ne zrovna přitažlivých obrýlených týpků, každý z nich na vlastní pěst.
Tihle borci dobře věděli, že budou jedinými schopnými tanečníky mužského pohlaví (žádný z manželů či partnerů, kteří se zoufale snažili držet krok, nestíhal, byli jsme všichni totálně mimo mísu) a budou si moct vybírat z mnoha dostupných žen. Mám schopnost rozpoznat, kdy je marné vzdorovat osudu. Strčil jsem Shelly směrem k prvnímu týpkovi co se nám namanul do cesty a prohlásil jsem, "Užij si to. Já budu támhle, kdyby náhodou něco."
V neposlední řadě jsem pak letos začal s golfem. Zatím se jako jediný problém jeví to, že se všude vždycky objeví nějaký debil a začne do mě rýpat kvůli mé helmě. Já sice už nejsem tak zbabělý jako jsem býval dřív, ale dá se říct, že pořád ještě patřím mezi opatrnější část lidstva. Ony vám ale ty golfové míčky fakt rozštípnou lebku jak skořápku od vajíčka. Uznávám, že vypadám jako pitomec, ale jak se říká, opatrnosti není nikdy nazbyt.
Můj rok života na hraně se pomalu uzavírá. Ukázalo se, že někteří lidi zvládají dobrodružství líp než jiní. Tím se ale netrápím. Není žádná ostuda neuspět, pokud jste do toho dali všechno a pokud vás při tom nikdo neviděl. Takže moje rada zní: než odmítnete nějaké dobrodružství, zeptejte se sami sebe, zda z vás nemluví svišť (případně jiné zvíře, které ohnulo přední kolo na motorce vám).
Je pravda, že ne každé dobrodružství vás uspokojí – některé zážitky, na které se necháte zlanařit, se vám dokonce budou vracet ve zlých snech – ale rozhodně budete pyšní na to, že jste v sobě projednou našli odvahu na něco kývnout. To vám garantuju.